Vary v recenzích: Tolerance v Čechách, Rami Malek v New Yorku a literát bez vlasti

Zdravím, já jsem Havran, občanským jménem Daniel Havránek, některými označován jako filmový guru Radia R, vyslaný na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Toto je pokrytí mého tamního novinářského působení…

Podařilo se odhalit úhlavního nepřítele běžných návštěvníků karlovarského festivalu – tedy aspoň těch, kteří skutečně přijeli kvůli filmům. Festivalový rezervační systém, ve kterém si lidé předběžně zabírají vstupenky na jednotlivé projekce, totiž rozhodně nefunguje podle klasického principu spravedlnosti. Kdyby zásadu “měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě. Dej mi babko, jedno jabko, budeme mít stejně,” uplatňoval, nemohlo by se stát, že skóre jednoho nadšeného cinefila budou tři filmy, zatímco jiného jeden nebo žádný.

Někdo samozřejmě může namítnout, že to je prostě časová soutěž a že v aplikaci KVIFF Guide pomalu klikal. Přece jen hlahol ve stanovém městečku před sedmou ráno, kdy se rezervace na další den spouštějí, ukazuje, že lidé jsou kinematografii odevzdání a snaží se i přes spánkový deficit lístky ukořistit. Za investované peníze si ovšem návštěvnictvo zaslouží víc. Filmové festivaly by totiž neměly ve svém fungování odrážet nespravedlivou realitu, ve které žijeme. 

Chica Checa 

(Šimon Holý, Česko, 96 min)  

Na Chica Checu se bude s jistotou pamatovat jako na film, který se nebál do české mainstreamové kinematografie otevřeně vnést queer tematiku v lidsky komplexní, ale feel good podobě. Příběh vesnické pošťačky Zdeny a jejího syna Lukáše, vystupujícího ve Francii jako drag queen přesně takový je. 

Předchozí snímky režiséra Šimona Holého vznikly v nezávislých podmínkách, s omezeným rozpočty i časem na natáčení. Přes to se skrze ně dokázal Holý stát jedním z nejosobitějších tvůrců u nás a ustálit svůj autorský styl. Jeho volná trilogie o “ženách na pokraji změny” nabídla osobité a tápající protagonistky, jejichž prostřednictvím v rámci úsporných příběhových rámců vytváří upřímný a srozumitelný vhled do zpracovávaných motivů. Soustředěnými, pomalu plynoucími dialogy v dlouhých záběrech tak dokázal věrně přiblížit strach z průměrnosti v Zrcadlech ve tmě, snahu rozklíčovat smůlu v milostném životě v A pak přišla láska… a frustraci z nedostatku ženských hereckých rolí a boje o ně v Hello, Welcome. 

Komediální drama Chica Chica, jako první Holého počin vzniklý v produkčně velkorysejších podmínkách s podporou Státního fondu audiovize a v koprodukci České televize, se od tohoto stylu vzdaluje. Vyprávění se ubírá klasičtější, dějové nabitější cestou a hovory postav znějí civilněji. I střihová skladba pracuje dynamičtěji, díky čemuž vyniká přesně vypointovaný humor. Přes viditelný úkrok k mainstreamu ovšem Holý drží vyznění všech situací v realistickém duchu. Tímto napojením na skutečný život se liší od většiny českého hlavního filmového proudu. 

Významnou pochvalu si zaslouží i herecké výkony Pavly Tomicové (Vlastníci) a Jana Ciny (Herec)  v hlavních rolích matky a syna. Tomicová naturálně zpodobňuje zklamání ze života své postavy a propojuje ho s fungujícím suchým humorem. Stává se dokonalou představitelkou věrohodně vyznívajícího vnitřního boje mezi vlastním ustáleným pohledem na svět a nově zjištěnou identitou svého potomka. Cinova živelná kreace do děje vnáší motiv moderního odhodlání žít si svůj život po svém navzdory předsudkům okolí. Společně pak nastavují zrcadlo všem, kdo se musí naučit větší toleranci, i těm, kteří si zaslouží být respektováni. 

Bohužel všechny tyto pozitivní přínosy a funkční jednotlivé složky filmu existují v kontrastu s tím, jak moc působí Chica Checa vypravěčsky nezajímavě. V porovnání se starší trojicí Holého počinů jí chybí ten ojedinělý, originálně strnulý  způsob pojednávání o charakterech i myšlenkách. Vzniká tak těžko rozhřešitelné rozpolcení, kdy se zároveň jedná o kvalitní diváckou podívanou s důležitou myšlenkou, jakých v Česku potřebujeme víc, ale zároveň znamená nepříliš ohromující výtvor jedinečného autorského režiséra.                

 Muž, kterého miluji 

(Ira Sachs, USA, 95 min)  

Když se řekne Rami Malek jako queer umělec bojující v 80. letech s AIDS, všechny hned napadne Bohemian Rhapsody. A i když se jedná v tomto případě o chybnou odpověď, styčných ploch mezi Malekovým působením v roli Freddieho Mercuryho a novým počinem Muž, kterého miluji, s premiérou v květnu na canneské přehlídce, se pár najde. 

Snímek vypráví o newyorském undergroundovém divadelním herci a zpěvákovi Jimmym Georgovi, představovaném Malekem, a skupině spolupracovníků, přátel a příbuzných okolo něj. Ve stejné době, kdy se Jimmy začíná připravovat na náročnou roli, se stejného domu stěhuje mladík Vincent. Sbližování s novým sousedem ale pochopitelně vzbuzuje odpor Jimmyho dlouhodobého partnera Dennise a vynáší na světlo informace o hercově nemoci. 

Snímek režiséra Iry Sachse, významné osobnosti umělecké queer komunity v New Yorku, odráží do značné míry osobní atributy svého tvůrce. Prostředí nezávislého divadla prezentuje s důrazem na koncept bezpečného prostoru pro jeho členy a jejich nadšení pro kreativní činnosti. A to ať už jde o promýšlení námětu nové hry, nebo o zpěv při večerních posezeních. 

Z filmu znatelně sálá atmosféra New Yorku 80. let, a to i přes to, že kompletně vynechává jakákoliv panoramata nebo větší celky metropole. Svůj mikrokosmos staví téměř výhradně na ději v uzavřených prostorách, čímž zesiluje dojem intimity celého vyprávění. Postavy jsou v kolektivních scénách navíc často sesazeny velmi blízko k sobě, což funkčně podtrhuje jejich komunitní sounáležitost. 

Po úspěšném vybudování atraktivního fikčního světa a sympatickém nastínění výchozího napětí mezi aktéry ale přichází propad. Jakmile se pozornost začne plně věnovat Jimmyho milostnému trojúhelníku a následně jeho nemoci, film se ze stylové sondy do zajímavého prostředí překlápí v poměrně zaměnitelné drama o rozkládajícím se umělci. V tomto směru si scénář nejvíce podráží nohy upozaděním potenciálně nejzajímavější postavy Dennise v uvěřitelně procítěném podání Toma Sturridge (Sandman). Dennis jako člověk zraňovaný svým partnerem, jemuž pomáhá zvládat vážné onemocnění, disponuje nejsilnějším vnitřním konfliktem. 

Zbývající členové hlavní trojice, kterým připadá více pozornosti, tak zajímaví nejsou. Syrový talent debutujícího Luthera Forda sice přidává jeho Vincentovi na autentičnosti, postava ovšem postrádá psychologickou propracovanost, která by ozřejmila její fascinaci Jimmym. Mnohem větší problém však tvoří obsazení Ramiho Maleka do hlavní role. 

Malekův excentričtější a těkavý herecký styl totiž možná ještě seděl do Bohemian Rhapsody, protože odpovídal Mercuryho nátuře. V úloze Jimmyho George ale působí nepřirozeně a chybí mu cit pro opravdovost. Tu se mu v druhé půlce filmu daří výrazněji nacházet jen ve dvou scénách. V té první se nechá postavou svého náctiletého synovce nahrávat na videokameru, na kterou sděluje vzkaz k výročí svatby svých rodičů. Řeč se ovšem rychle mění ve zpovídání se z čím dál peprnějších aktivit ze sexuálního života. Ve druhé scéně pak rodičům na oslavě zpívá. Vzhledem k tomu, jak jsou oba momenty koncipované a emocionálně zabarvené, zde konečně Malekova specifická expresivita zanechává pocit přesvědčivosti. 

Muž, kterého miluji je tedy bohužel definován kvalitativní rozporuplností. Pro esteticky působinou práci scénografstva Tommy Love a příjemné ztvárnění newyorských undergroundových kruhů ho ale přece jen stojí za to vidět.    

Domovina 

(Paweł Pawlikowski, Polsko, 82 min)  

Polský režisér Paweł Pawlikowski na letošním festivalu v Cannes zopakoval úspěch svého předchozího snímku Studená válka a po osmi letech si opět odvezl z přehlídky cenu za nejlepší režii. A nejedná se o jedinou věc, kterou mají jeho minulý a aktuální počin společnou. 

Kreativní průsečík představuje také volba čtvercového formátu obrazu a námět spojený s evropskými poválečnými dějinami, odvážně rozplánovaný na stopáž pod devadesát minut. Tentokrát se ale Pawlikowski z domácího Polska přesouvá do válkou zpustošeného a železnou oponou rozděleného Německa roku 1949 a místo vztahu dvou milenců sleduje vazbu mezi dvojicí otce a dcery. 

Hlavními postavami Domoviny jsou umělkyně a novinářka Erika Mann, v citlivém hereckém podání oceňované herečky Sandry Hüller (Anatomie pádu), a její slavný rodič, legendární spisovatel Thomas Mann, s přesvědčivou odměřeností zahraný hereckým veteránem Hannsem Zischlerem (V běhu času). Ti se poprvé od konce druhé světové války vydávají z amerického exilu, kde nalezli útočiště před hrozbou nacismu, na návštěvu své původní vlasti. Při svém pobytu si však čím dál více uvědomují, že Německo již není tím stejným místem, které před lety opustili.

Film se navzdory bohatým životním příběhům ústředních osobností ani v nejmenším nesnaží o jejich detailní rozebrání. Vyprávění je naopak s výjimkou krátkého prologu zasazené na plochu několika dní, v rámci kterých je kulturní pozice a odkaz rodiny Mannových využíván k práci s mnohem univerzálnějšími sděleními.

Pawlikowski se zabývá otázkou, kam člověk patří, když přes formální příslušnost ke dvěma různým bodům ve světě není vnitřně plně propojen ani s jedním z nich. V případě Thomase a Eriky se toto téma přetavuje na jedné straně do pocitu odpojení od rodné země v důsledku dlouhého času stráveného mimo ni i změn, které za tu dobu prodělala. Na straně druhé nastává nepřijetí v USA pro jejich příliš levicové smýšlení. 

Snímek také rozvíjí odcizení od vlasti o další zajímavý rozměr. Ten v ději reprezentuje charakter Klause Manna, Thomasova syna a Eričina bratra a taktéž úspěšného autora. Psychicky rozloženého Klause, uhrančivě ztvárněného renomovaným hercem Augustem Diehlem (Hanebný Pancharti), nepoznamenala pouze nutnost odchodu do zahraničí. Je zlomen vědomím, že jeho krajané dopustili proměnu Německa v sídlo toho nejhoršího, nacistického zla. Film tak smutek ze tesknění po domově transformuje do tragédie ztráty víry v umění, v lidstvo, v cokoliv. Úvodní pasáž telefonátu mezi Klausem a Erikou, kde dané záležitosti figurují nejvýrazněji, patří nejen k nejsilnějším chvílím filmu, ale i mezi nejpodnětnější scény, které zatím letos kinematografie přinesla. 

Možná ještě tragičtější motiv, který dílo diváctvu předkládá, představuje neschopnost Mannových čelit sdílenému strádání společně. Zatímco Eriku a Klause spojené silným sourozeneckým poutem dělí hlavně zeměpisná dálka, Thomas se od svých dětí vzdálil vlastní emocionální uzavřeností a chladným přístupem. A i když je Erika narozdíl od svého bratra ochotna se rodinné cesty účastnit a organizačně se na ní podílí, i mezí ní a otcem scénář kolem pocitů z návratu do Německa dlouho nechává ticho. 

Jako klíč k možnosti navázat pospolitost poté nabízí až samotné pomalé znovuobjevování státu, který kdysi dobře znali, a který se nyní zdá definitivně zničen a rozdělen, doplněné nešťastnou osobní událostí. V závěru, kdy se příběh ze své vtahující zahloubanosti emocionálně otevírá, tak vyvěrá myšlenka, že soukromé a dějinné ztráty jsou někdy neoddělitelně propojeny a je třeba je truchlit současně. 

Poznámka pod čarou 

Otázka jak moc, nebo zda vůbec se festival stane platformou vyjádřením podpory české kulturní komunity veřejnoprávním médiím se postupně zodpovídá. Šimon Holý v úvodním projevu k Chica Chece zmínil Českou televizi jako jedinou tuzemskou instituci produkující audiovizuální obsah s queer tématikou. Podobně se poté vyjádřila rovněž ikonická dokumentaristka Helena Třeštíková, která na premiéře svého nového filmu o zpěvačce Báře Basikové vyzdvihla zásluhy televize na tvorbě českých dokumentárních děl. KVIFF tak slavně zaujímá důležitou úlohu, v jejíž plnění z jeho strany asi všichni, kterým záleží na české kultuře, doufali. 

Foto:IMDb