V Kabinetu MÚZ se sešli docela normální lidé. Zapomělsem pokřtil nové album

Když vejdu do malého koncertního sálu v prostorách Kabinetu MÚZ, který se schovává za dveřmi splněných přání, přicházím do již započatého koncertu. Enough Vincent se zavřenýma očima předává poloprázdným útrobám klubu procítěným a neodolatelným způsobem útržky ze svého života. Stoupnu si doprostřed místnosti a nechám se unášet Vincentovým kolísajícím hlasem.

Až vločky přinesou mi klid

Vincentovy texty jsou specifické svojí intimností. Jsou protkané zvláštními konkrétními výrazy, které krásně dokážou posluchače vtáhnout do jejich vzpomínek. Každá fráze je jako bodnutí do srdce. Křehké, poetické verše podkreslují mystický, jemně roztržitý hudební doprovod, jenž zaobalí všechny v místnosti do hávu Vincentových emocí. V jeho textech se vidím a cítím se být viděna. A v tom je také krása umělecké tvorby. Jakmile někoho zasáhne, už jej nepustí. 

Ve chvíli, kdy dozní poslední píseň z Vincentova vystoupení, sál vyplní živý potlesk. Jeho texty mě ovanuly pocitem stesku a naprosté nevědomosti toho, co přijde. Jsou jako emoce dospívání – plné nejistoty a strachu. To je také Vincentovo kouzlo. Dokáže u posluchače vyvolat vzpomínku na ty dlouhé večery strávené mezi čtyřmi stěnami dětského pokojíčku. Tam, kde se zdá, že ráno je tak daleko a zároveň tak blízko. A za okny na něj číhá nejistá budoucnost.

Vincent se loučí a já se stávám obětí davového úniku. Poslední dny v Brně vládne počasí na bodu varu, a tak každý touží po alespoň krátké dávce čerstvého vzduchu nebo nikotinu. Rychle jsme ale vyzváni neznámým hlasem, abychom se vrátili do sálu – hlavní část koncertu začíná.

Pódium prozatím zeje prázdnotou. Všímám si, že na bubnech je položená kšiltovka s maskáčovým vzorem a ležérním nápisem jména interpreta, na jehož koncert jsem se tolik těšila – Zapomělsem.

Tvůj dech byl sladký jako déšť 

Světla protínají dým a dodávají tak prostoru na velkoleposti. Takřka okamžitě se otevírají dveře za pódiem a z backstage vycházejí Aleš a Michael – zakladatel hudebního projektu Zapomělsem a kytarista kapely, která zakončí dnešní večer.

Klub se prohýbá pod elektronickými beaty a syntezátory. Sál je zaplněn nemálem fanoušků, kteří si přišli poslechnout Alešovy upřímné poetické texty. Je poznat, že zpěvák má v Brně vybudovanou základnu. Patří mezi úspěšné osobité projekty, které je radost pozorovat. 

První část jeho vystoupení je poskládaná ze skladeb z alba docela normální lidé, které vyšlo na streamovacích platformách na konci března. Nacházejí se zde nejen konkrétní reference na Brno, zpěvákovu domovinu, ale také upřímný a jemný projev, který je pro něj typický. Vše dokreslují melancholické tóny analogových syntezátorů. 

Po několika odehraných písních dochází na křest. Prvně chtěl Aleš pokřtít vinylovou desku, nepodařilo se mu ji však zhotovit včas. Místo toho ale dostal nápad pokřtít svou kšiltovku, vyrobenou přímo na počest tohoto večera. Vidím, jak se maskáčová pokrývka hlavy prohýbá pod tíhou neznámé tekutiny. Předpokládám ale, že to nebyla svěcená voda. 

Po milé hudební odmlce se Aleš se svým doprovodem znovu pouští do zpěvu. Tentokrát nabídne obecenstvu i útržky ze své dřívější tvorby. Při známých hitech jako je například Smál jsem se a hvězdy padaly se můj hlas potkává s ostatními. Zpívám, tančím a nechávám se unášet líbeznými podmanivými tóny. 

Největší odezvu od publika Aleš dostává, když zahraje skladbu z východu mráz. Píseň je komentářem k politické situaci minulého roku, je ale trefná i v kontextu roku letošního. Skladba je pomalá a rozpíná se na melancholickém beatu. Příběh je navíc podbarven bezmocnou romantickou linkou.  

Zatímco když Rusko ostřeluje dětský nemocnice
Je těžký se u toho dívat na zmrdstvo jako je Filip Turek
Oblíbenej politik poloviny Česka je zkurvenej fašista
Když ve feedu máš vybombardovaný ukrajinský města

- z východu mráz

Po koncertu Zapomělsem se znovu všichni v sálu běží nadýchat čerstvého vzduchu. Počasí mi připomíná letní večery v období prázdnin. Své rozjímání ale rychle utnu a spěchám na poslední část večera.

Rocková katarze

Noc doráží kapela prazdniny, která si dokáže prořídlé publikum získat. Oproti předešlým vystupujícím je jejich hudba rytmičtější, s nádechem rocku. Jejich anglické texty stále rozebírají podobná témata – nejistotu, strach a zmar. Hudební doprovod je však energičtější a pro publikum patrně neodolatelný.

Prostor se v řádu minut přetvoří do pulsujícího organismu, který jako by se snažil vytančit sám ze sebe předešlou melancholickou atmosféru. Sál v područí hrající kapely dostává úplně jiný nádech. Lidé tancují a tleskají do rytmu, někteří i skáčou. Připadám si jako bych se najednou ocitla na úplně jiném koncertu. Podvolím se a také se nechávám strhnout vlnou tance. I když na sobě cítím, že vlna srdcebolu mě ještě zcela neopustila. 

I přes svou hudební jinakost se kapela osvědčila jako dobrý dovětek celé akce. Po večeru plného emotivních a jemných skladeb je energická nálož rocku osvobozující zkušeností. Dnes večer jsem zažila vlnu emocí, kterou jen tak nesetřesu. Byla to sešlost pro lidi, kteří hledají své místo, pro lidi, kteří se postupně nacházejí v tomto světě plném nejistoty. Byla to sešlost docela normálních lidí. 

Fotogalerie z křtu Zapomělsem.