Tesklivý hluk s Eternity Again a cesta do nebes s Amelií Sibou

Pozoruji čtveřici hudebníků na stagi, jak přikládají nástroje k reprákům. Hutný zvuk se hromadí a narůstá v ohlušující výbuch. Užívám si, jak zvuk rozvibruje podlahu. Prochází mi celým tělem jako elektrický šok. Burácení basy cítím až v konečcích prstů. Protne ho až jemný hlas frontmanky. Tlumený vokál se rozprostře sálem a hluk se zase rozpíjí a utichá. 

Eternity Again jsou původní pokojíčkový projekt zpěvačky a songwriterky Barbory Cihak. Čtveřice hudebníků se nese na vlně ambientu, noisu, ale hlavně shoegaze. Tenhle žánr minulý rok rozpitval Michal Hroch ve své publikaci Šeptej nahlas. Název knihy je za mě asi nejvýstižnější popis žánru shoegaze. První album Prophecy vyšlo kapele teprve v srpnu. A právě to dnes uslyšíme. 

Jako hostku si na úvod přizvali jednu z nejvýraznějších tváří nezávislé hudby u nás – Amelii Sibu. Loni v březnu vydala již čtvrté sólo album This May Be The Only Way 2 Heaven. V Kabinetu MÚZ stojí pod modrofialovým světlem a k prvním písním se doprovází na kytaru s lo-fi modulací vokálu. Zvuk je syrový a neuhlazený.

V půlce skladby se zastaví a chvíli sleduje pražec kytary. „Stalo se vám někdy, že se nad něčím zamyslíte a zapomenete, co jste chtěli dělat? Tak to se mi teď stalo,” směje se, nerušeně párkrát zopakuje akord a zpívá dál. Zbytek show pokračuje s hudebním podkresem, který si pouští přes notebook. Doprovod se měnív metalové fragmenty, plochy syntezátorů a ústřižky nahrávek hlasů. Mozaikami zvuků propojuje hlas zpěvačky. 

Křik i šepot, bolest i úleva. Během jedné písně si všímám, že jsem se za celou show ani nehla. Strnule postávám s drinkem v ruce a pozoruju siluetu zpěvačky, pohupující se ze strany na stranu. Z transu mě po každém tracku probere až potlesk.

Mlhavé proroctví

Eternity Again uvádí posluchače do svého vnitřního světa. Éterický vokál Barbory Cihak na popředí perfektní instrumentálky a vyšperkovaného podkresu. Kromě živého elektronického doprovodu tak hudbu dokreslují pečlivě poskládané syntezátory a perkuse.

Zastřený vokál se noří do záplavy hluku a rozpíjí se jako v mlze. Jednotlivé nástroje se propojují a zase oddělují. Kytarové linky Erika Pertiny proráží na povrch a publikum se roztančí. Nechává se chytit do sítí syntezátorů, které se rozkládájí v pozadí basy Vojty Kouřila. Na kapele je vidět i slyšet, že mají pro hudbu zkrátka cit. Zvuk by se dal přirovnat k legendám českého shoegazu jako jako The Ecstacy of Saint Theresa nebo The Naked Souls. V jejich hudbě je ale slyšet i světová inspirace jako Slowdive nebo Cocteau Twins. 

V druhé polovině show ještě přidávají na energii. Ze zvuku se stává mohutný mrak, který se snáší na diváky. V Hayseed předvádí Miki Papež energické bicí, které až do konce show neutichají. Po závěrečné Destiny zůstává dusivý a skoro bolestivý zápal basy řvoucí z komba. Kapela odchází a přenechává posluchače hlučnému skřeku. Vibrace rezonují sálem. 

Hráči se vracejí a zašlapují pedály. Přidávají ještě dvě písně. Set zavírají písní In Our Angelhood. Bicí ještě zrychluje, prsty po hmatníku basy pobíhají jako šílené a vzlykot zpěvačky zesiluje. Konec přichází nečekaně. Odevzdávají posluchače tichosti sálu. Přeju si jen ještě chvíli šeptat nahlas.