Přišli jako fanoušci Keanu Reevese, odcházeli jako fanoušci Dogstar. Rockové trio si podmanilo SaSaZu

Pro hráče videoher anarchista Johnny Silverhand, pro cinefily John Wick nebo Neo. V pražském SaSaZu ale Keanu Reeves zastával úplně jinou roli – basáka amerického rockového tria Dogstar.

Je to dvousečná zbraň, když sláva jednoho z členů tolik přesahuje ty ostatní. Možná, že nebýt Reevesovy herecké kariéry, tak k evropskému turné kapely ani nemuselo dojít. Zároveň ale kvůli tomu může dojít k zastínění kvalitního hudebního repertoáru.

Byla to právě Reevesova zaneprázdněnost prací na filmových trhácích, která zapříčinila rozpad kapely na začátku tohoto tisíciletí. Byl to dlouhý, ale naštěstí dočasný rozpad. Během Covidu se kapela vrátila na scénu a od té doby vydaladvě skvělé desky – Somewhere Between the Power Lines and Palm Trees a All In Now.

Právě k druhé jmenované vyrazili na evropské turné, kde ji v rámci svého setu zahráli kompletní. Nešetřili ale ani materiálem z předcházející tvorby. Obě desky se skvěle doplňují – zatímco melancholické tóny Power Lines evokují zlatou hodinku na rozžhavené pláži, hutnější riffy All In Now posluchače zvou do neméně rozpálených paneláků velkoměst. 

Dogstar zpívají o smutku z nešťastné lásky, ale s nostalgickou krásou toho, co bylo. Zpívajío potenciálním štěstí, kterého člověk může dosáhnout, ale i o bolesti, kterou může lidstvo způsobit.

Setkání s hercem

Už ve frontě fanoušek kapely ale znejistí. Zdá se, že většina návštěvníků tohoto koncertu tu není proto, že jsou milovníky rockové hudby. „Slyšela jsem, že si tam budeme moct koupit i suvenýry,“ ozve se zepředu fronty.

O pár metrů dál se konverzace nese v podobném duchu. „No, od šesti prý bude hrát nějaká předkapela jménem ‚Doors‘,“ začíná rozhovor. Později si paní zjistí, že Jim Morrisson, frontman legendárních The Doors, je dávno po smrti. „No tak třeba to bude nějaký revival nebo jen vyměnili zpěváka,“ uvažuje její kolegyně. Nutno dodat, že koncert předkapelu neměl.

Naštěstí se tyto obavy postupně začaly rozptylovat. Alespoň v prvních řadách uvnitř klubu najdeme lidi v merchi Dogstar, kteří evidentně přišli na koncert. Ale když kapela konečně vtrhne na stage, vytažené mobily jsou přiblížené hlavně na Keanu válícího na basu. Výrazná basová linka je pro hudbu Dogstar důležitá, ale tím to asi nebude.

Se stejnou energií totiž do kytary řeže Bret Domrose. Ten však nepřichází na stage moc uvolněně, diváka napadnou myšlenky, že je otrávený. Možná z toho, kolik pozornosti se věnuje basákovi. Po chvíli ale dojde k zjištění, že jde o omyl. Nejde o frustraci, ale o maximální soustředění.

Když hudba hraje hlavní roli

Dogstar přijeli zahrát tak, že by se za to nestyděli ani rockový velikáni. Jsou oblečení celí v černém s černým prostěradlem za zády a jen pár barevnými reflektory. Nejde o vizuální show – všechno co chtějí ukázat, ukazuje jejich hudba.

Mezi jednotlivými písněmi Bretova kamenná maska upadá, s úsměvem popichuje publikum a své kolegy z kapely. Trio doplňuje bubeník Robert Mailhouse, a pokud si někdo z nich užívá života, je to on. S každým úderem do bubnů se mu rozzařují oči, a zatímco se jeho přátelé soustředí na každý akord, on spokojeně vyplazuje jazyk jako zlatý retrívr.

O tom to celé je, proto se Dogstar zase dali dohromady. Kvůli lásce k hudbě a svému přátelství. Párkrát se jim stane, že začnou hrát píseň s rozhozeným rytmem nebo si spletou pořadí setlistu, ale v takovém případě to vždy vezmou s vřelým humorem. „Možná bychom na setlistu měli použít větší písmo,“ vtipkuje Bret směrem na Keanu.

Ale není to jen o radosti, texty Dogstar dokáží být i plné smutku. Právě v takových momentech nejvíce vyniká Bretův vokál. Svým výkonem při písních How the Story Ends nebo Glimmer, o rozpadlé lásce, posluchače rychle přivede k slzám. V písních, kdy je láska naopak šťastná, jako třeba Everything Turns Around, zase diváka zavalí vlna štěstí a víry v budoucnost. 

Je to čistě o síle hlasu. Kvalita nazvučení v SaSaZu není vždy optimální, dnes je ale excelentní. I díky tomu zpěv dosahuje skoro studiové kvality, totéž ale můžeme říct o kytaře, bubnech a té výrazné base. Zvukař se tu opravdu vyznamenal.

SaSaZu bylo naštěstí připraveno i na šílená vedra, minimálně vepředu je celou dobu dýchatelno díky větrákům a organizátoři rozdávají kelímky s vodou ve velkém. Je ale pravda, že ani to nezachrání lidi v zadnějších částech, kteří se ve vyprodaném klubu musí pořádně péct.

Všechno se obrací

Někde mezi elektrickými kabely a Bretovými nádhernými kytarovými sóly dochází ke kompletními překlopení nálady celého koncertu. Hudba si lidi postupně získává. S každým dalším songem je potlesk mohutnější. Zatímco na začátku koncertu pozornost směřovala hlavně směrem k base, na konci se obrací na Dogstar jako celek. I při představování kapely se nenajde moc rozdílů v decibelech při hluku a potlesku pro jednotlivé členy.

Za celý koncert se sice neotevřely žádné moshpity a nebyl  ani prostor pro šílené skákání, ale o tom hudba Dogstar není. Jejich tvorba posluchače zasáhne hluboko v srdci. A bylo poznat, že se postupně dostala do srdce celého SaSaZu a získala si spoustu nových fanoušků. I po merchi se zaprášilo.

Takže když svůj hodinu a čtvrt dlouhý set zakončili svou nejsvižnější písní, naléhavou Breach, nikdo nechtěl odcházet. A to ani kapela, která byla dojata atmosférou, kterou svoji hudbou zvládla vytvořit.

Hodina a čtvrt je docela málo, hlavně když koncert neměl předskokana. Ale byla to krásná a intenzivní hodina a čtvrt. Počáteční obavy byly zažehnány. Mohlo se sice stát, že si lidé prostě přijdou vyfotit hvězdného herce a zbytek koncertu jen tak odstojí. Z potencionální frustrace to mohl být poslední koncert Dogstar v Česku. Ale nakonec se očividně do Česka rádi vrátí. A třeba je do té doby stihnou neznalí návštěvníci koncertu i naposlouchat.