Není to jen divadlo: FESTE recenze

„Terezo, svlíkej se!“ křičí Jan, zatímco probíhá kolem publika. Zabíhá za temný roh a divák už je odhodlaný ho následovat, ale o jeho odhodlání ho rychle připraví první hlasitá rána, se kterou Jan zavírá dveře. Rána to není poslední. Následně se ozývá jedna za druhou, mezi kterými divák slyší jen agresivního Jana. „Ty kurvo, dělej, svlíkej se!“ Divák se bojí zahlédnout za roh, ale poslouchat to všechno a nechat působit jen svoji představivost je možná ještě horší. Terezu publikum nikdy neslyší. Divák vidí pouze odporného člověka, jenž se posilněný alkoholem vydal ventilovat veškeré své mindráky tím nejhorším možným způsobem na nebohé dívce. Atmosféra, realisticky napsaný scénář a bezprostřednost hereckého výkonu dávají zapomenout, že se jedná jen o divadlo. Ovšem, zatímco tady jde „jen“ o performance, v bytě ve vedlejším, obydleném činžáku se přesně něco takového může dít právě teď.

Statistiky Ročně je v ČR spácháno až 12 000 znásilnění. (Zdroj: Šafařík, R. in Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? (2020)) Každý druhý pachatel znásilnění je v ČR potrestán podmíněným trestem. (Zdroj: jaktrestame.cz) Tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí odchází od soudu s podmíněným trestem. (Zdroj: jaktrestame.cz) Na 14,5 miliardy Kč byly odhadnuty ekonomické dopady domácího násilí ve zvoleném roce 2012. Výsledná částka zahrnuje ztrátu produktu kvůli pracovní neschopnosti, vyplácení nemocenské a dalších sociálních dávek, náklady na léčení a krizovou pomoc a další náklady. Zdroj: Všetičková, S., Zdeněk, M., Molnár, P. Analýza ekonomických dopadů domácího násilí (2017) Dva z pěti dospělých byli obětí sexuálního obtěžování nebo násilí. Zdroj: Výzkum organizace Persefona Sexuální násilí očima české veřejnosti (2016) Dvě z pěti osob v dětství čelily fyzickému, psychickému nebo sexuálnímu násilí, přičemž původci násilí byli ve většině případů vrstevníci nebo rodiče. Zdroj: Výzkum organizace Persefona Sexuální násilí očima české veřejnosti (2016)

Za zdmi

Divadlo Feste je brněnské nezávislé divadlo, jehož činnosti se umělci věnují ze zápalu. Jako takové se nebojí rozebírat náročná společenská témata, ale i experimentálně pracovat s médiem divadelní performance. Právě tyto dvě složky se mísí v představení Nemyslel jsem si, jehož režisérem je Jiří Honzírek. Na scénáři se podílela Katarína K. Koišová.

Hra se zabývá tématem domácího a sexuálního násilí – jeho všednosti a tím, že je vlastně všude kolem nás. Právě tato bezprostřednost je podtržena výběrem „jeviště“. Uvozovky jsou zde na místě, celá hra se totiž odehrává v komplexu bytového domu, ve kterém se diváci skupinově přesouvají od etudy k etudě. Návštěvník by neměl čekat ani tradiční hlediště, ani takové „samozřejmosti“ jako je světlo nebo teplo. Spíše než klasický divadelní zážitek, se tak divákovi dostává urbexu (prozkoumávání opuštěných budov pozn. red.) s trochou kultury. Právě ta stísněnost, zima a pocit rozkladu nahrávají myšlenkám samotného díla, které se díky tomu dostává až do jakéhosi psychologického hororu. A právě tato scenérie dává důraz na to, co chtějí umělci hrou vyjádřit.

Hned jak se za diváky zamknou dveře od domu, začínají přemítat, zda jsou vůbec připraveni něco takového vidět. Zatím netuší, jak mentálně zdrcující zážitek je čeká. Zakrátko se seznámí se třemi muži, kteří v bytě bydlí. Jejich ztvárnění se chopili Jan Jedlinský, Petr Bláha a Jakub Zelinka. Všichni tři herci zprostředkovávají svým hraním intenzivní zážitek. Je to umocněno tím, že mezi publikem a herci není žádná bariéra. Ačkoliv jsou charaktery postav na začátku hry klidnější, každá banálnější konverzace nebo lamentování je pro diváka vysilující a více znepokojivé, než by bylo v klasickém divadle.

Ačkoliv nejde o explicitně zlé postavy, a divák pro ně ze začátku má i místy pochopení, čím déle mluví, tím více se s nimi publikum začíná názorově rozcházet. Přesně po vzoru jedné z tezí, které hru prostupují: sexuální násilí nejenže nemusíme poznat na první pohled, ale nemusíme jej poznat ani na ten druhý. Mohou ho páchat lidé, které dobře známe.

Trojice herců skvěle pracuje s prostředím, které jim chodby a byty nabízí. Ladně se prodírají publikem, když je potřeba, nejednou se vynoří ze dveří, odkud by to nikdo nečekal, a k hereckým akcím využívají přítomné skříně nebo zábradlí.

Ovšem výběr prostředí nepřináší jen pozitiva. Nese s sebou i jisté nedostatky. Chodby pojmou jen malé množství lidí, než se z toho stane tlačenice. Jelikož je o inscenaci velký zájem, vyhnout se jí nelze. Divák musí až moc často přemýšlet, kudy vlastně jít a kam se postavit, což ho odpoutává od děje. Zároveň se může stát, že herci spustí scénu dřív, než vůbec divák dojde na místo, a tak přichází o kus hry. Takovéto nedostatky jsou bohužel nevyhnutelné z podstaty věci a těžko je lze vyčítat. Minusy “jeviště” jsou upozaděny v druhém dějství, kdy se hra stává více statickou – příběhy se odehrávají za zdmi jednotlivých bytů.

Obžaloba neviditelného násilí Vít Polák Divadelní inscenace Nemyslel jsem si mě okouzlila svojí atmosférou. Vybydlený panelák, skvělé herecké výkony, silné téma sexuálního násilí. Vizuálně a dramaticky uchvacující. Ale mrzelo by mě, kdyby někdo z návštěvníků tohoto představení odcházel s dojmem obžaloby mužů jako celku. Jde totiž především o obžalobu násilí. I toho méně viditelného, které se ale může odehrávat velmi blízko, třeba hned za zdmi našeho bytu.

Druhý vchod

Zatímco první část byla jednoduchým narativem, který ukazuje pozadí jednání násilníků; druhá, nenavazující, už explicitně ukazuje konkrétní situace sexuálního násilí.

Divák vchází do druhého vchodu bytového komplexu. Zničenějšího, opuštěnějšího, potemnělejšího: dostává do ruky čelovku. Dále se pohybuje v absolutní tmě z jednoho bytu do druhého. V nich je každý z herců připraven předvést monolog, nebo dialog vedený sám se sebou.

Publikum se rychle přesune k první etudě, ve které zlomený muž nahrává vzkaz své bývalé partnerce. To, co začíná jako dojemná zpráva, se pozvolna stává čím dál více zlovolnějším monologem, a s každou další větou se nejenže rozkládá charakter aktéra, ale i divák, na kterého působí surové emoce a není divu, že nejednomu začínají z očí kapat slzy plné nenávisti, vzteku a smutku.

Všechny postavy ve hře jsou vykreslené velmi lidsky, velmi uvěřitelně. Ačkoliv jejich chování nikdy není ospravedlnitelné možná ani pochopitelné, vždy je vysvětlitelné. Divák rozumí, proč se chovají, jak se chovají. Zároveň si ale uvědomuje, že takhle by se v žádném případě chovat neměly. Ve vypjatých situacích si vždy volí tu nejhorší variantu chování a divák si uvědomuje, jak je to odporné, zároveň: jak jednoduché je do něj sklouznout.

Až do samotného vyvrcholení hry se Nemyslel jsem si line v podobnému duchu. Na chodbě se už nic neodehrává, herci spolu už nijak neinteragují. Ucelený příběh by se hledal marně. Publikum vždy přijde do opuštěného bytu, kde herec spustí svůj výstup. Pokud je zapotřebí více postav, sám herec vše odmluví. Díky dobrému scénáři a herecké práci se divák nikdy neztrácí, kdy herec mluví za muže a kdy za ženu.

Ženy v této hře nehrají. Vynalézavě je zde zastupují dámské šaty, které buď visí tam, kde žena “stojí” nebo jsou coby rekvizita součástí hereckých akcí. I pro postavy zde ženy vlastně fungují jen jako objekty a prostředky k ukájení. Vždy tak publikum sleduje subjektivní pohled vystupujících postav a pohled oběti si musí představit. Vzhledem k expresivitě hereckých výkonů to není tak složité.

K problému je přistupováno velmi jednostranně. A teď není řeč o stavění ženy do pozice pachatele. To se sice děje, ale hra se snaží vykreslit mužský pohled, ať už kvůli nějaké reflexi statistik nebo coby umělecký záměr. Spíše hra ignoruje vztahy, ve kterých k takovému chování dochází z obou stran.

Je pochopitelné, že k zakomponování scén, kdy by násilníkem byla žena nedošlo. Již tak měla hra dvě hodiny a více by v nehostinném prostředí bylo nemyslitelné. Stojí tak za zvážení, jestli některé z etud druhé části nešlo vyškrtnout. Všechny popisují důležitá témata a motivy, kterým je potřeba věnovat pozornost. Pokud by je šlo nějak zhustit a propojit, pomohlo by to tempu hry, která ke konci působila monotónně. Ostatně i po dvou hodinách takovéto psychické zátěže, která je na diváka vyvíjená, může dojít k částečné otupělosti.

Nemyslel jsem si. A co sis myslela? Kateřina Slaná Tma, chlad, nervozita, očekávání. Jít do divadla, a přitom nejít do divadla. Všemi těmito výrazy by se dal popsat zážitek, který nabízí inscenace Nemyslel jsem si alternativního divadla Feste. V ději bylo pár zlomových okamžiků. Prvním z nich byla přímá interakce s diváky: byl jim nabídnut panák na zahřátí. Tato akce se nestala hned na začátku, nýbrž až na konci prvního dějství, kdy už za sebou diváci měli pár scén domácího násilí. Při pití nabízených panáků se někteří smáli. Jak mohli? Hlavou mi běžely myšlenky jako splašené. Umocnil je zážitek z první poloviny druhého dějství, kdy některým divákům stále na rtech hrál jemný úsměv. Jako by jim nedocházelo, že to, čeho jsou právě svědky, se dost možná odehrává ve vedlejším paneláku, v domě či bytě vedle toho našeho. Že místo, kterému říkáme doma, pro jiné znamená vězení. Že tam, kde my cítíme lásku, oni cítí strach; kde my cítíme pohodu, oni cítí napětí; kde my cítíme podporu, oni cítí výčitky. Až při velmi vypjaté explicitní scéně sexuálního násilí doprovázené zvukovou složkou zamrzl úsměv na tváři i zbytku publika. Co bylo absolutně absurdní byl výrok jedné z postav obviněné ze znásilnění: “Když za 40 znásilnění je 5 let vězení, tak si spočítej, kolik dostanu za jedno. Mám podmínku! To je skvělá země.” Sdílí tuto myšlenku i oběti? Nemyslím si.

Naše role

Nemyslel jsem si jak název napovídá, je hra, jejímž cílem je zamyslet se. Zamyslet se nad psychologií postav, jejich činy a nad celým širokým problémem domácího a sexuálního násilí. Hra promlouvá k divákovi ještě více než kdyby byla zinscenována jako klasická jevištní hra. Samo prostředí u některých příležitostí vypráví svůj příběh. Tuto bezprostřednost využívají herci. S publikem interagují na dobře zvolených místech, vysvětlují jim svoje činy, postávají s nimi u skleničky alkoholu pro zahřátí. Právě z těchto klidnějších momentů mrazí. Hned poté, co postavy projeví svou lidskost, vydají se páchat neodpustitelné činy. A když si s nimi divák předtím toho panáka dá, nemůže se nepozastavit nad svou rolí v tom všem. Ne ve hře jako takové, ale v tom, jakou roli má v celé problematice sexuálního násilí. Třeba si nemyslel, že tak velkou.