mmnk: Jako kapela se nechceme limitovat jenom na vydávání hudby

Čtyřčlenné tvůrčí uskupení, jejichž název mmnk je zkratkou slov „můry mají nárok na kremaci“, se skládá ze zpěváka Honzy Čumy, basisty Marka Fraita, kytaristy Honzy Smutného a bubeníka Dana Vladíka. V rozhovoru umělci nabídli vhled do smýšlení nad svou tvorbou a nejen to. V závěrečné otázce se dostane ke slovu jejich manažerka Jana Mlatečková, která sděluje původ vzniku ikonických červených obleků, které členové kapely s oblibou nosí na svých koncertech.

Často se představujete spíše jako tvůrčí skupina než jako kapela, v čem je pro vás tento rozdíl podstatný?

Marek Frait: Jako kapela se nechceme limitovat jenom na vydávání hudby. Chtěli bychom se věnovat i jiným médiím. S tím souvisí i naše poslední vydaná deska Legenda Ybokaj aneb Jakoby Naopak, kde jsme si zkusili jít trošku dál a hudbu jsme vytvářeli společně s komiksem.

A umíte si představit, že byste stále byli tvůrčí skupinou, ale už by tam nebyl právě ten hudební prvek?

Dan Vladík: My přirozeně tvoříme hlavně hudbu, takže si to úplně představit neumím. Vždycky v tom bude zakomponovaný nějaký prvek tvoření hudby nebo různých zvuků, skřeků, pitomostí a vtipů.

Proč trváte na tom, aby se název „můry mají nárok na kremaci“ zásadně psal malými písmeny?

Honza Smutný: Nám se líbí, když jsou názvy kapel jednotně vizuálně spojený a odlišný. Ale my už jsme v tom docela polevili.

Pojem „white trash“ používáte jako vlastní žánrovou škatulku, mohli byste ho rozvést?

Honza Smutný: To je taková slovní hříčka. Trash metal sice není žánr, ke kterému bychom se hudebně orientovali, ale máme s ním společný určitý styl a postoj. Je pro něj typické takovéto vylité blbečkovství, které bylo na první desce Uměnení 2: Ohnivá pomsta podle mě evidentní. A označení „white trash“ používáme také proto, že nemáme rádi bílou kulturu.

Honza Čuma: Je to prostě hanebný výraz pro bílý.

Dan Vladík: My totiž jsme čtyři privilegovaní kluci z Evropy a víme to o sobě.

Ačkoliv všichni pocházíte z Brna, označujete se za pražsko-brněnskou kapelu. Vnímáte nějaké zásadní rozdíly mezi hudební scénou v Brně a v Praze?

Marek Frait: Mně přijde, že Praha funguje jako svůj vlastní ostrov. Dost pražských kapel se ani nesnaží otevírat svoji platformu kapelám z jiných měst. Rozdíl je hodně vidět i na návštěvnosti koncertů – když pražská kapela přijede do Brna, tak přestože na ní v Praze přijde několik set lidí, v Brně na ně přijde okolo 40 nebo 50 lidí. Praha je takový uzavřený svět.

Honza Čuma: Pražské kapely nejsou taky vůbec zvyklé jezdit po republice. My jsme si jako brněnská kapela projeli Moravu a nejen ji mnohem dříve. Kdežto když je ta kapela based v Praze, tak to nepotřebuje, protože mají dostatek publika doma. V tomhle je to pro ně jednodušší.

Marek Frait: V Brně je zároveň méně klubů, takže se kapely koncentrují na pár místech, kde mají všichni zkušebny. Je to mezi nimi daleko víc propojené a jsou k sobě vstřícnější. V Praze jsou kapely více samy za sebe.

Honza Smutný: Také bych vypíchl úroveň hudební produkce. V Brně se nedělá na takové úrovni jako v Praze. Klub Kabinet MÚZ je v tomhle zrovna výjimkou, protože někam směřuje a má nějaký větší smysl, ale jinak jsou v Brně kluby, které cílí buďto na lokální alternativní scénu, anebo na metal, není tam ta žánrová pestrost.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi svým pražským a brněnským publikem?

Honza Čuma: Mně přijde, že v Praze jsou ty lidi obecně klidnější a jdou se na nás podívat spíše jako na představení.

Honza Smutný: Ale také typově se to liší. V Brně na nás obecně chodí mladší osazenstvo. V Praze je to publikum více náhodné, bez jakéhokoliv klíče.

Vaše covery jsou hodně umělecky založené a fungují jako další prvek, který prohlubuje posluchačův zážitek. U koho se nejčastěji rodí vizuální koncepty pro vaše alba?

Marek Frait: Tak tomu se snažím věnovat já. Jako kapela se vždycky shodneme na tom, koho oslovit a jaký koncept si zvolit. Snažíme se, abychom si s tím vizuálem taky trošku zaexperimentovali. Naše první deska Uměnení 2: Ohnivá pomsta byl takový mišmaš a poznávání toho, co vlastně děláme. U dalšího alba Legenda Ybokaj aneb Jakoby Naopak už jsme se snažili být více konkrétní a profesionálnější. Celkově mi přijde, že ten vizuál je další část toho, jak se ta kapela reprezentuje.

Všichni za sebou máte bohatou hudební minulost a někteří z vás dokonce působí v několika projektech zároveň. Jak moc se necháváte inspirovat zvukem svých předešlých nebo stávajících kapel?

Dan Vladík: Já jsem šel od znění svých předešlých kapel spíš dál, než že bych se tím nechával neustále inspirovat.

Marek Frait: Podle mě nás nejvíce ovlivnilo to, že jsme se v našich předešlých kapelách trošku vyhráli. Díky tomu máme všichni povědomí o tom, jak funguje tvůrčí proces. Tím hlavním pozitivem našeho působení v jiných kapelách bylo, že jsme měli daleko rychlejší pochopení sami pro sebe.

Humor se stal nedílnou součástí vaší tvorby, a to i přesto, že se na svých deskách věnujete vážným tématům. Proč je pro vás důležité svou tvorbu prokládat humorem?

Honza Čuma: Je to zkratka, a hlavně to dává nějaký nadhled tomu, že se nebereš tolik vážně.

Marek Frait: Naše tvorba je vyloženě o nadsázce. Myslím si, že ani mezi sebou nejsme tak seriózní na to, aby se to nepropsalo do naší tvorby. Být jenom seriózní je strašně pozérské.

Dan Vladík: Navíc si myslím, že jsme všichni odkojeni cynismem a že to je pro nás přirozenost. Já obecně věci moc vážně neberu.

Jakou roli hraje ve vaší tvorbě koncept multiversa mmnk? 

Honza Smutný: Je to v podstatě pomůcka k tvorbě, která dává věci do kontextu. Témata, o kterých chceme mluvit, zasazujeme do příběhu, který na sebe v naší tvorbě navazuje.

Marek Frait: Důležitá je pro nás i ta nadčasovost. Například naše písnička Násilí je o tom, jak se nebezpečně fašizuje společnost. Kdybychom ji ale pojmenovali konkrétně po současné vládě nebo aktuálních politicích, za pár let už by to nebylo aktuální.

Honza Smutný: A zároveň to má takhle potenciál něco znamenat i ve vztahu k naší další tvorbě.

Vaše poslední deska Legenda Ybokaj aneb Jakoby Naopak je propojením vašeho hudebního umu s autorským komiksem, začali jste nejdříve pracovat na hudbě, nebo na příběhu?

Marek Frait: Začalo to tím, že jsme měli pár tracků a přemýšleli jsme nad tím, jestli to vydáme jako EP, nebo jako album. Řešili jsme, jak to má být dlouhé, a také co by mělo být tím hlavním nosičem. Tehdy jsme si začali hrát s myšlenkou komiksu. Představa byla, že si člověk pustí naše písničky a bude si u toho listovat obrázky.

Honza Smutný: Ale koncept multiversa je ještě starší. Ten je tam od zrodu kapely, kdy jsme si začali vymýšlet různá alter ega do klipů.

Přemýšlíte už při skládání nových písní nad tím, jak budou fungovat v živém provedení na stagi?

Dan Vladík: Když jsme skládali věci na první album, tak jsme nad tím, jak to zahrajeme, úplně nepřemýšleli. Všechno jsme odehráli tak, jak jsme měli rozdělené nástroje. U druhé desky už se objevily věci, u kterých jsme museli víc přemýšlet nad tím, jak to udělat. A u posledních tracků už jsme při skládání vůbec nepřemýšleli, jak se to bude hrát naživo.

Honza Čuma: Postupně jsme přešli od toho, že zahrajeme něco na zkušebně tak, jak to zrovna cítíme, a to pak nahrajeme. Teď se to překlopilo na to, že nejdřív uděláme nahrávku, zrealizujeme nápad a teprve pak vymýšlíme, jak to zahrát živě, aby to s tou deskou bylo trošku spojené.

V únoru jste na Flédě vystupovali se speciálními hosty, v čem se tento koncert lišil od vašich běžných show?

Honza Smutný: To je asi můj nejoblíbenější projekt, co jsme zatím dělali.

Honza Čuma: Jo, můj taky. Bylo to fakt živé a tvořivé prostředí. Do našeho procesu, na který jsme byli zvyklí, přišel někdo jiný. A taky jsme to dělali s novými lidmi i v rámci produkce, takže to všechno bylo hodně nový, živý, kreativní a takový osvěžující. Všechno jsme dělali trošku jinak, protože k tomu každý přinesl trochu jiný přístup. Bylo zajímavý vidět, jak všichni ti rappeři, se kterými jsme utvářeli singly, přistupují k tvorbě té naší alternativě a hudební všehochuti. 

Marek Frait: Zároveň nás to dokopalo uvažovat jinak o tom, jak můžeme znít a kam se naše hudba může posunout. Jsme dost limitovaný tím, že máme jednu kytaru, basu a bicí, ale tohle nám ukázalo, jak můžeme jako čtyřčlenná kapela fungovat jinak než jen jako klasický bigbeat.

Dan Vladík: A určitě bychom chtěli vypíchnout Taťka Maťka, protože ten tam při nahrávání tracků Princ a Násilí z té produkční stránky figuroval hodně. V podstatě se stal pátým členem kapely, který tam vymýšlel svoje party.

A kdy se zrodil nápad k uspořádání takhle velkého koncertu na Flédě?

Marek Frait: Tím, že jsme v Brně takoví domácí, jsme hodně přemýšleli o tom, kam můžeme jako kapela růst. Chtěli jsme si dát trošku oříšek, jestli vůbec máme na to v rámci té naší alternativní bublinky někam růst. Fléda byla taková zkouška, jestli máme na to mít přesah i mimo kapacity Kabinetu MÚZ.

Honza Čuma: Hlavně jsme chtěli udělat větší show. Větší stage, víc si pošéfit světla, projekce, kostýmy a taky delší koncert s hosty, se kterými jsme ty věci dělali. Celé to bylo o vyvinutí té show na větší úroveň, aby se toho na pódiu prostě dělo víc.

Součástí vašich koncertů se staly i ikonické červené outfity šité na míru, kdo vám tento koncertní oděv vytvořil?

Honza Čuma: To jsme udělali s naší manažerkou Janou Mlatečkovou, která se právě věnuje i scénografii a kostýmům.

Kde se zrodila myšlenka na toto vizuální sjednocení?

Jana Mlatečková: Ono to začalo hlavně tak, že se kluci minulý rok na nějakých koncertech začali oblékat jenom do černé barvy. Ten monochrom na stagi fungoval. Každý měl svůj regulérní fit, ale zároveň tím, že byli všichni sladění, to působilo uceleně. Chtěli jsme, ať je to teď trošku výraznější a ať to má i vizuální dosah, tak jsme zvolili červenou. Ta ladí k celé tvorbě i k projekcím a každý ten kostým je inspirovaný tím, co normálně kluci nosí.

Honza Smutný: Červené obleky nás napadly i v souvislosti s plánováním těch větších koncertů na Flédě a v Akropoli. Když už děláme takhle velkou věc, mělo by to vypadat jako velká show.