Kinotipy červen: V horách mainstreamu s alternativní odbočkou

Přísahám, že za to nemůžu   

(Kirk Jones, UK, 121 min) 

Snímek Přísahám, že za to nemůžu vstupuje do našich kin 4. června, na domácí, a vlastně i světové, scéně si ale získal pozornost veřejnosti již letos v únoru. Tehdy na britských filmových cenách BAFTA nečekaně bodoval hned ve třech kategoriích na úkor známějších hollywoodských spolunominantů. Největší překvapení představoval úspěch Roberta Aramaya (Pán prstenů: Prsteny moci) jako nejlepšího herce v hlavní roli. Rivaly anglického umělce totiž byli například mnohem favorizovanější Timothée Chalamet nebo pozdější oscarový vítěz Michael B. Jordan. 

Aramayo ocenění obdržel za ztvárnění Johna Davidsona, skotského aktivisty v oblasti osvěty o tématu Tourettova syndromu, jehož skutečný příběh film zpracovává. Děj provede diváctvo napříč formativními kapitolami Davidsonova života. Ztvárnění se tak dočká jeho krušné dospívání plné nepochopení ze strany rodičů, raná dospělost tvořená odmítáním kvůli jeho handicapu a konečně setkání s klíčovými lidmi jeho života, u kterých nalézá přijetí. Mimo to by měl snímek pokrýt také začátky Davidsonovy veřejné činnosti.  

Dosavadní ohlasy vyzdvihují kromě působivého hereckého výkonu ústředního představitele a jeho citlivého přístupu ke zpodobnění člověka s Tourettovým syndromem také realisticky tíživé pojetí vyprávění. Navzdory důrazu na motiv tolerance i přítomnosti odbourávajících absurdních momentů prý často vyrukuje s dekonstrukcí nadějných posunů v ději nárazem na fungování společenského systému. Na rozdíl od tematicky příbuzných počinů se tak snímek vyhýbá přílišnému sentimentu a slibuje mnohem těžší a otevřenější vyobrazení překážek, kterým musí odlišující se osobnosti čelit.

Scary Movie   

(Michael Tiddes, USA, 95 min) 

Před tak trochu dávnými časy v ne zas tak předaleké galaxii rezonoval filmovým prostorem žánr parodie. Ačkoliv existoval již od éry němé kinematografie, ke svému modernímu obrazu se začal přibližovat počínaje 70. léty minulého století díky absurdním, ale sofistikovaným počinům filmaře a komika Mela Brookse. Ten se ve svých dílech snažil pracovat s podvracením zavedených příběhových vzorců bez jejich laciného zesměšňování. Na něj v 80. letech navázalo trio Zucker, Abrahams a Zucker. Tento tým přišel se snímky Připoutejte se, prosím! a Bláznivá střela, ve kterých využil talentu dříve dramatického herce Leslieho Nielsena deklamovat jakoukoliv šílenost s naprosto vážnou tváří, a dosáhnout tak sice hraniční, ale stále ještě umně budovaného suchého humoru. A pak přišlo Scary Movie. 

Přehlídka fekální nekorektnosti v podání tvůrčí a herecké sestavy bratrů Wayansových se poprvé na plátnech kin objevila v roce 2000. Jejím hlavním cílem bylo tou nejvíce hraniční satirickou optiku nahlédnout a rozložit nelogičnosti v pravidlech hororového žánru a současně se vypořádat s některými společenskými, zvláště rasovými stereotypy. Po prvních dvou částech série, z nichž první bojovala hlavně s Vřískotem a druhá si pro změnu vzala na paškál snímky o strašidelných domech, franšízu Wayansovým ukradli jiní bratři začínající na W, a to bratři Weinsteinové. Pod dohledem producentské dvojice ztělesňující nejhorší lidskou špínu v Hollywoodu se další pokračování vzdálila od původního záměru a staly se jen zábavným komerčním produktem.  

Pár let nazpět se ale rodině Wayansů podařilo opět získat nad značkou kontrolu, a 4. června se tedy i v českých kinech dočkáme nového Scary Movie. Symptomaticky bez číslovky v názvu, tak jak to ostatně udělalo pokračování hned několika hororových ság, které nyní čeká zparodování. Kromě toho, že se film vrátí ke Vřískotu a z dalších klasik třeba ještě k Halloweenu, byť v obou případech zřejmě přes novější kapitoly jejich existence, potenciálně nejsilnější materiál na vděčné rozpitvávání se nachází jinde. Žánr hororu se totiž v posledních deseti až patnácti letech posunul do otevřeně ambicióznější roviny skrze práci se společenskými přesahy a psychologickými metaforami a nadstavbami. Cíle nevkusného žertování tak ztvární mimo jiné loňské oscarové hity Hříšníci a Hodina zmizení, ceněná festivalová Substance, satirické Uteč nebo artový Slunovrat. Otázkou samozřejmě zůstává, zda dokáže kreativní tým za podpory navrátivšího obsazení z prvního dílu – Anna Faris (Ztraceno v překladu), Regina Hall (Jedna bitva za druhou), Marlon Wayans (Him), Shawn Wayans (Někdo to rád blond) či Jon Abrahams (Fotr je lotr) – tento potenciál vytěžit.      

Den odhalení    

(Steven Spielberg, USA, 145 min) 

Před čtyřmi roky překonal legendární Steven Spielberg ne zas tak hvězdnou kariérní fázi výrazným kritickým úspěchem svého dramatu s autobiografickými prvky Fabelmanovi. A zdá se, že aktuálně jeho kvalitativně silné období bude pokračovat dalším maximálně lákavým počinem. Den odhalení znamená filmařův návrat k subžánru mimozemské sci-fi, který již v jeho filmografii zastává důležité místo díky snímku Blízká setkání třetího druhu. 

Hlavním příběhovým motivem Spielbergova nejnovějšího díla bude snaha několika zasvěcených jednotlivců odhalit zbytku lidstva pravdu o tom, jak je to vlastně s těmi bytostmi z vesmíru. Při realizaci svého záměru se však střetnou se systémovými strukturami, které touží odhalení informací za každou cenu zabránit. 

První ohlasy na Den odhalení působí absolutně nadšeným dojmem a referují o něm jako o nejlepším Spielbergově filmu za posledních dvacet let. Emotivní a napínavé nakládání s tématem konspirace kolem mimozemských bytostí prý dá navíc vzpomenout na takovou žánrovou klasiku, jakou jsou Akta X. S přihlédnutím k návratu devadesáti čtyř letého hudebního mistra Johna Williamse ze skladatelského důchodu a talentované herecké sestavě v čele s Emily Blunt (Na hraně zítřka), Joshem O’Connorem (Challengers) a Colinem Firthem (Králova řeč) tak nelze očekávat nic menšího, než jednu z klíčových filmových událostí letošního roku. 

Srdcovka    

(John Carney, Irsko, 98 min) 

Při procházení filmografie irského režiséra Johna Carneyho se dá poměrně jednoduše vypozorovat, že v ní podstatný  element představuje hudba a její napojení na mezilidské vztahy. Danou kreativní cestu filmař započal minimalistickou hudební romancí Once založenou na tehdejším tvůrčím a milostném poutu irského zpěváka a kytaristy Glena Hansarda a české hudebnice Markéty Irglové. Dvojice za film později získala Oscara pro nejlepší píseň díky slavné skladbě Falling Slowly. Carney poté na tematiku navázal třeba zapadlejší dramedií Love Song s Keirou Knightley a Markem Ruffalem o snaze začínající písničkářky a vyhořelého producenta nahrát album v ulicích New Yorku a dát si dohromady osobní životy. Dílo stavělo na propojení pomalu plynoucího melancholického cítění kolem životních peripetií postav a poetického zachycení prostředí, ve kterém se děj odehrává. 

Nyní se tvůrce vrací se svým nejnovějším počinem, ve kterém, zdá se, zůstane i přes tentokrát mainstreamovější pojetí základním charakteristikám své předchozí tvorby věrný. Srdcovka se zaměří na příběh stárnoucího frontmana svatební kapely Ricka, který spolu se skomírající popovou ikonou Dannym vytvoří při jednom náhodném setkání zásadní píseň. Z té je o několik měsíců později globální hit, za který si ovšem veškerý kredit připisuje Danny. V reakci na to se Rick pouští do stále intenzivnějšího boje za své právo na úspěch. Svou urputností však začíná poškozovat vztahy s těmi, kdo jsou mu nejbližší. 

Sonda do vrcholných pater hudebního průmyslu tak v Srdcovce místo hlavního tematického zaměření poskytne opět spíše zastřešující rámec pro Carneyho zkoumání komplikovaných spojení mezi lidmi v soutěživém kreativním odvětví. A tentokrát se, možná víc než kdykoliv dříve, bude režisér pravděpodobně také výrazně věnovat vztahu těchto umělců k sobě sama, jejich cílům i ceně, kterou jsou ochotni zaplatit za jejich naplnění. Hudební dramedie s Paulem Ruddem (Ant-Man) a zpěvákem Nickem Jonasem v hlavních rolích se v českých kinech objeví 11. června.       

1+1+1   

(Ondřej Vavrečka, Česko, 64 min)  

O tom, co všechno spadá mezi dokumenty, se čas od času vedou polemiky. Pevná škatule v praxi ale naštěstí neexistuje, díky čemuž se může publikum i v žánru operujícím se zachycováním okolní reality dočkat neotřelého přístupu. 

Dokumentární esej 1+1+1 takový zážitek slibuje. Dílo režiséra Ondřeje Vavrečky v sobě spojuje souhrn faktů o vývoji různých sfér moderního globalizovaného světa a tápající úvahu o dopadech společenského i technologického rozvoje. Jako průvodci audiovizuálním přemítáním ve snímku vystupují herci Karin Bílíková (Mord), Matyáš Řezníček (Poberta) a Mariana Čížková (Docent). Ti zároveň ztělesňují tři výchozí pohledy na pozitivní význam pokroku – souhlasný, nesouhlasný a nerozhodný. 

Málokterý film lze bez výhrad označit nálepkou alternativní, v případě tohoto experimentálního projektu by to ovšem nemělo činit žádný problém. Kromě neobvyklé obsahové stránky se totiž vymyká také natočením na 16 mm materiál, který dodává specifický vizuální nádech filmového zrna a teplých barevných odstínů. Premiéra je naplánována na 25. června.

Supergirl    

(Craig Gillespie, USA, 108 min) 

Necelý rok poté, co nové filmové DC Comics universum pod vedením Jamese Gunna poslalo do kin svého prvního zástupce ve formě Supermana, nás čeká další celovečerní příspěvek z daného světa. Tentokrát se však pozornost přesune ze skrz na skrz kladného sympatického protagonisty minulého filmu na postavu jeho cyničtější sestřenice, jejíž životní příběh je oproti Supermanově podstatně vyhrocenější. 

Poté, co v období dospívání na odštěpené části zaniklé planety Krypton přišla za tragických a mnohdy i násilných okolností o své milované, si Kara Zor-El vytvořila nejbližší pouto se superpsem Kryptem. Když se její zvířecí společník dostane do bezprostředního ohrožení ze strany mimozemského piráta a zabijáka Krema, musí Supergirl sebrat všechny své síly, aby měla proti krutému protivníkovi šanci. Na její stranu se v tomto boji přidává i dívka Ruthye, která má s nebezpečným zločincem sama nevyřízené účty.  

I když jméno režiséra Craiga Gillespieho (Cruella) nepatří v oboru k těm nejvýraznějším, v minulosti už párkrát dokázal, že vizuální řemeslo umí. Což je v případě Supergirl, jejíž celkovou podobu stejně formuje především Gunnův kreativní dohled, naprosto dostačující schopnost. Na druhou stranu už z trailerů vyplývá, že i přes svéráznou, odlehčenou a sytými barvami vybavenou stylizaci udržovanou pro celý výchozí fikční vesmír, půjde nový snímek oproti Supermanovi v některých ohledech odlišnou cestou. Vyprávění se ponese v nespoutanějším a drsnějším duchu, jak z kontrastu obou postav vcelku logicky vyplývá. Jako dějiště zásadních událostí pak prosluněné Metropolis vystřídá prostředí zpustošených planet a špinavých kosmických klubů. Na počin s Milly Alcock (Rod draka), Matthiasem Schoenaertsem (Amsterdam), Eve Ridley (Zaklínač), Davidem Krumholtzem (Deset důvodů, proč tě nenávidím) nebo Emily Beecham (Malý Joe) v klíčových rolích mohou čeští diváci vyrazit od 25. června.

Foto: IMDb