Film Poberta: Mistrovský mix s morální ideou

Onemocnění COVID-19 a s ním spojené nepříjemnosti zásadně ovlivnily život mnoha společností, včetně té české. Musela se potýkat s desítkami tisíc zemřelých, nárustem psychických problémů v důsledku lockdownů nebo finančními potížemi ve všech odvětvích průmyslu. Toto období se ale vepsalo do kolektivního povědomí i svým v některých ohledech tragikomickým vyzněním. O to se postarala tehdejší vláda Andreje Babiše díky své neschopnosti krizové situace uspokojivě řešit. Zvykem bylo porušování vlastních nařízení některými vládními představiteli a nezdravě časté obměňování ministrů zdravotnictví. 

Právě do těchto časů zasadil režisér Ondřej Hudeček svůj celovečerní debut Poberta. Příběh snímku sleduje postavu zlodějíčka Luboše Sochora, zvaného Lupyn, který po svém dopadení odmítá vypovědět jména spolupachatelů. Jeho kamarádi ale na něj samotného takové ohledy neberou. Vyváznou s podmínkami a Lupyn je uvězněn. Během rozvolnění covidových opatření je sice podmínečně propuštěn, doma v jihomoravské Strážnici ho ale nikdo nechce zaměstnat. Situace se zásadně obrací až po opětovném přitvrzení restrikcí. Místní podnikatelé, aby nemuseli své firmy prodat lichváři Sasínovi, se rozhodnou využít Lupynových zlodějských schopností k pojistným podvodům, které je mají udržet nad vodou. 

Ondřej Hudeček ukázal svoji tvůrčí jedinečnost již v roce 2015 studentským krátkometrážním počinem Furiant. Za nahlédnutí do dospívání dramatika a pozdějšího dramaturga Národního divadla Ladislava Stroupežnického v upjaté době druhé poloviny 19. století získal jako první Čech cenu na prestižním americkém festivalu Sundance. Snímek výrazně zaujal progresivním přístupem ke zpracování na první pohled nezáživného tématu. Jeho scénář místo s životopisnými fakty pracoval s intimní, skandálnější stránkou protagonistova mládí a vyzdvihl nadčasová témata vzdoru proti společenským konvencím a zhrzené lásky. Fascinující a příjemně svěží dojem pak Furiant zanechal také smyslem pro promyšlený morbidní humor. Podařilo se všestrannému filmaři, který na svých projektech plní úlohu režiséra, scénáristy, kameramana i střihače, nyní přenést tuto originalitu i do svojí celovečerní prvotiny?        

Netradiční role žánrů 

Výsledný zážitek z Poberty lze popsat jako nanejvýš potěšující. Hudeček zvládá vtahujícím způsobem prolínat jednotlivé složky pestré žánrové skladby, od heist filmu s westernovou stylizací přes bizarní komedii a společenskou satiru po sociální drama. S některými z těchto poloh navíc nakládá znatelně neotřele. Krádeže Lupyna a jeho bandy zanechávají dojem zemitosti a neohrabanosti, čímž tvoří výrazný protipól například pro elegantní akce v Dannyho parťácích Stevena Soderbergha. Poberta se v tomto směru vymyká i tím, že značnou část pasáží vloupání shrnuje pouze formou úderné střihové montáže a nenechává se unášet konkrétními aspekty jednotlivých akcí, což bývá častou devizou příbuzných filmů.    

Podobně neprvoplánový přístup se pak projevuje také v práci se satirou na covidové dění, respektive s českými reáliemi daného období. Najde se sice několik odkazů na dobovou absurditu, z nichž asi nejvíce utkví jeden přesně načasovaný moment strefující se do popírání oficiálních informací o nákaze, snímek se však vyhýbá jejich přílišnému rozpitvávání. 

Časová osa upevňování a rozvolňování vládních restrikcí především funguje jako struktura střídání dvou výchozích situací protagonistova příběhu. Kdykoliv přijde lockdown, stává se Lupyn pro skupinu podnikatelů hrdinou a jedinou nadějí na záchranu jejich byznysu. Když těžké období pomine, jeho význam pro komunitu upadá, přesto je však při opětovném zhoršení situace znovu ochoten pomoci. A toto rozvržení nakonec demonstruje, že pandemie ztělesňuje v Pobertovi pouze snadno představitelný koncept krizové situace, nikoliv klíčové téma. 

Morální zápasy paradoxního hrdiny 

Zásadní myšlenka snímku ve výsledku není vázána na konkrétní dějový rámec, ale na ústřední postavu. V Lupynovi se totiž mísí dva na první pohled protichůdné principy. Na jedné straně se dopouští kriminální činnosti, na straně druhé disponuje hodnotami, které si se zločinci běžně nespojujeme. Jeho osobní čest je hluboce silným motivem, který ještě nabývá na působivosti skrze procítěný herecký výkon Matyáše Řezníčka. Postava si tak udrží divácké sympatie a pochopení i ve chvílích, kdy ve svém jednání selhává. 

Stejně dobře funguje práce s titulním aktérem ve scénách, které se týkají jeho snahy o vymanění se z daného prostředí a stavu, ve kterém se nachází. Zoufalství z finančních omezení a počínající smutek z představy opuštění některých blízkých lidí nabývá díky Řezníčkově uvěřitelně ztvárněnému trápení na sociální vážnosti. Nepříjemnost vybudované bezvýchodné situace ještě prohlubuje pokřivenost či úplná absence morálního hodnotového základu u velké části ostatních postav. Ať už jde o Lupynovy vypočítavé kumpány, zkorumpovaného policistu Čendu, zákeřného mafiána Aleše Sasína přezdívaného Asasín nebo „bezúhonné“ místní podnikatele. 

Noční schůze byznysmenů navíc svým vyzněním připomínají sešlosti sedláků z jiného „moravského westernu,“ deseti českými lvy ověnčeného morálního dramatu Je třeba zabít Sekala z roku 1998. Dílo odehrávající se za druhé světové války pracovalo do jisté míry s podobnou zápletkou o slušném člověku, který je v krizové situaci donucen k radikálnímu činu. Zatímco v Sekalovi ovšem bylo ve finále o osudu protagonisty rozhodnuto druhými, v Pobertovi nakonec Lupyn dostává příležitost běh událostí ovlivnit. Tím snímek poutavě podtrhuje myšlenku, že stejně, jako dělá příležitost zloděje, dává  šanci udělat i něco dobrého. Ačkoliv to pro nás často není výhodné.      

Postavy mezi náladami   

Výjimečnost Poberty jako komplexního filmového díla dotváří přirozené přechody a prolínání mezi vážností morálního poselství a vydařenou komediální stylizací. Hudečkova scenáristická preciznost dokáže v tomto směru umně pracovat s faktorem překvapivosti, když se komedie místy svižně a esenciálně změní v těžké drama. K podpoře tohoto efektu využívá Hudeček vypravěčského voiceoveru namluveného Pavlem Zedníčkem. Kromě jistého nadhledu získává snímek Zedníčkovým klidným projevem i na poetičnosti.    

Přecházení mezi vážnou a odlehčenou náladou vyniká také v kontrastu serióznosti herectví Matyáše Řezníčka nebo skvělého umírněného projevu Denisy Barešové v roli Lupynovy skoro-přítelkyně Tamary a naopak přepálených kreací Václava Neužila a Stanislava Majera v úlohách Čendy a Asasína. Pevné režijní vedení Ondřeje Hudečka usměrňuje tyto herecké síly tak, aby nesklouzly do jednorozměrných karikatur. 

Film tedy díky propracované kombinaci často protichůdných stylů ve výsledku funguje stejně bravurně jako vděčná mainstreamová zábava i jako vrstevnaté filmové dílo s přesahem. Ondřej Hudeček tak ve svém debutovém počinu bezezbytku naplňuje naděje do něj vkládané. Očekávání od jeho dalších projektů bude o to větší a čekání na ně o to delší.

Foto: ČSFD