“Do umění se nedá nutit, skládání je mi přirozené. Nesmíme se bát nahlédnout do svých hlubin,” říká zpěvačka Terezie Sterz

Terezie Vosáhlová je studentkou muzikálového herectví na JAMU. Vedle klasických divadelních rolí účinkuje například v Oops show. V roce 2023 začala vydávat svou vlastní hudbu. hlubiny jsou jejím prvním albem, předcházely mu samostatné singly jako Na věčnosti nebo Slova.

Původně jsi byla studentkou na peďáku. Jak se od studia učitelství dostaneš k hudební kariéře? 

Problém většiny dospívajících, kteří se v devátý třídě se musí rozhodnout, kam chtějí jít, je, že prostě neví, co vlastně chtějí dělat. Já jsem taky nevěděla. Původně jsem chtěla jít studovat hudební obor na střední škole umělecké. Bohužel se to ale ten rok neotevřelo, takže jediný, co mi zbylo, bylo přihlásit se někam, kde byl alespoň kousek umělecké tvorby. Nějak spontánně jsem se rozhodla, že půjdu na peďák, protože tam je hudebka i výtvarka. Asi bych úplně nechtěla učit, ale říkala jsem si, že to je taková fajn alternativa. A taky jsem chtěla jít do Brna. Ta motivace začít víc tvořit vlastní hudbu vznikla, až když jsem nastoupila na JAMU na muzikálové herectví. Začala jsem rozvíjet svoji kreativní a uměleckou stránku. Já jsem teda tvořila nějakou hudbu i předtím, ale mám pocit, že nejvíc jsem začala vydávat až na JAMU. Už tehdy jsem začala pracovat na hlubinách, ale nevěděla jsem, že z toho bude jednou album.

Jaká byla pro tebe tvorba hlubin? 

S Vilíkem, mým bráchou, a Romčou, kytaristou, jsme občas tvořili písničky a vydávali je jako singly – například Slova nebo Kde tě mám. Pak jsme si jednou sedli v kavárně a rozhodli jsme se, že uděláme EPčko, maximálně čtyři nebo pět skladeb. Už jsem měla některý texty složený, takže šlo o to, aby si je kluci poslechli a začali do toho tvořit. Cítila jsem, že tam chci dát i nějaký svoje básně, protože mi to sice nešlo dát do melodie, ale přála jsem si, aby to zaznělo. A tak jsme se domluvili, že oni složí hudbu a já namluvím text básní. Pokud ta melodie prostě nepřichází, nemá smysl se do toho nutit. Já si totiž myslím, že umění je fakt křehká věc. Nemá smysl se za každou cenu pokoušet naplnit očekávání ostatních. Ne, když to nejde, tak najdi jinačí cestu. Tím, že jsme přidali i básně, jsme najednou měli už 8 skladeb. To už je skoro album. Potom jsme ještě přidali dvě skladby a vznikly hlubiny. Přišlo to úplně přirozeně. Trvalo to ale celkem dlouho, asi tři nebo čtyři roky, protože kluci studovali jinde než já. Bylo náročné se potkávat i kvůli tomu, že jsem studovala muzikálový herectví, což je studium, kde je člověk pocitově 24/7 a nemá kapacitu na jiný věci. Ale dneska jsme tady, vzniklo to a je to hrozně hezký.

Takže všechny písničky a básničky už existovaly, nic nevznikalo cíleně pro album, je to tak?

Můj proces skládání písní je úplně spontánní. Třeba jdu po ulici a napadne mě melodie a slova, tak si to nahraju na záznamník. Pak až přijdu domů a mám čas, tak si k tomu sednu, zkusím vytvořit akordy nebo to zkusím dotvořit. Já jsem přesně takhle měla vytvořených pár písní a básní. Nikdy to nebylo tak, že bychom si my tři sedli a snažili se složit něco společně. Ne, vždycky jsem to složila a kluci dotvořili hudbu a atmosféru té písničky. Mám pocit, že jsou na albu hrozně jiný, ty skladby. Všechny mají nádech melancholie, ale jsou jiný, není to, že by všechny byly kytara, klavír a bicí. Snažili jsme se, aby každá skladba byla osobitá. 

Tedy aby jednotlivé skladby na albu nesplývaly dohromady? 

Často se mi děje, že se mi při poslechu nějakého alba zdají jednotlivé skladby velmi podobné – mám pocit, že nerozeznám, která písnička je která. Právě to jsem u hlubin nechtěla. Chtěla jsem, aby každá měla svůj osobitý nádech a styl.

V albu jdeš do hloubky svých citů a emocí. Bylo pro tebe nepříjemné probírat se bolestmi minulosti, nebo ti to naopak pomohlo se s tím vyrovnat? 

Skládání písní je pro mě něco velmi autentického a přirozeného, takže pro mě to spíš byl terapeutický způsob, jak pojmenovat to, co cítím. Nepříjemný pro mě pak bylo zveřejnit to. To je jak kdybys prostě byl u terapeuta, řešil úplně nejvíc osobní věci a pak si řekl: "Tak já to budu sdílet se světem". A mně se strašně nechtělo. Dnes, když mám první koncert, tak jsem z toho trošku nervózní. Už jen vydání hlubin bylo, jak kdyby ses úplně obnažil před lidma. Je to pro mě velký opuštění mojí komfortní zóny. Zároveň jsem to chtěla udělat, protože vím, jak moc se mně dotýká hudba, která je autentická a pravdivá. Když to je upřímný a pravdivý tak mě osobně se to dotýká úplně jiným způsobem. Tohle to byla ta motivace – věděla jsem, jak moc to pro mě znamená. Bylo to hodně náročné, doteď je. Už je to ale lepší. Pamatuju si, že v den vydání alba jsem se chtěla úplně skrýt před světem. Já jsem prostě chtěla utéct někam do jeskyně a schovat se, protože jsem najednou pochopila, že kdokoliv si teď může poslechnout to, co jsem prožívala v posledních letech.

Máš nějaké vyznění alba, které jsi zamýšlela, kdy jsi ho tvořila?

Rozhodně nejsem typ člověka, který by chtěl rozdávat moudra. Nechci nikomu říkat, jak se k tomu má stavět.  To nemám ráda. Vážím si lidského pochopení a empatie. Svou tvorbu vnímám jako formu sdílení – věřím, že skrze moje písně mohou posluchači najít kousek sebe a dojít k vlastnímu porozumění. Vím, že některé verše můžou vyznít tak, jako bych něco kázala. Třeba hned v tom intru: „možná jediné, co ti chybí, je láska, i přes všechny tvé chyby". To neříkám já posluchačům. To říkám sama sobě. A jestli si člověk dojde k tomu, že to k němu mluví, nebo ne, to už mně je jedno, já v těch písních nechci kázat osvětu.  Hudba a umění obecně jsou pro mě o sdílení něčeho hluboce osobního. Motivuje mě vědomí, že skrze svou tvorbu můžu předat zkušenost, kterou s posluchačem dost možná sdílíme – je to o tom vzájemném napojení. A to je asi ta message. Že to v někom zarezonuje a může prožít něco podobného. Uvědomí si, že… nejsem jedinej. Sharing is caring.

Single hlubiny svůj videoklip nemá, oproti tomu ale třeba utíkej ano. Má pro tebe tahle píseň nějakou osobní hodnotu, když jste k ní natočili videoklip?

Ne. Upřímně, já vůbec nevím, proč zrovna tahle. Líbila se nám ta hudba, tak jsme si řekli, že by k ní byl dobrý videoklip.

Co plánuješ do budoucna?

Nad tím teď dost přemýšlím, protože mám dost rozdělaných písniček, které jsem skládala už během toho, kdy hlubiny byly v postprodukci. Nejradši bych dělala jenom alba, protože mám ráda celistvé koncepty. Spíš než individuální skladby mám ráda, když to celé má nějakou vzájemnou provázanost, když to tvoří nějaký příběh. Jenže takové projekty jsou náročné. Neměla jsem na to prostředky, tak jsem musela udělat sbírku na Doniu, kde jsem vybrala pár desítek tisíc, a díky tomu jsem mohla album dokončit. Jinak bych na to neměla. Všichni tři studujeme a nemáme takový dosahy a finance, aby to zaplatilo další desku. U alba se řeší mix, master, CDčka. Když tam máš 10 skladeb, nasčítá se to. Já jsem nikdy netušila, jak náročné to je. Trvá to sice dlouho, ale je krásné sledovat, jak ten proces postupně zraje. Výsledkem je pak něco skutečně celistvého. Takže teď jsou singly přeci jen jednodušší cesta. Album až zas za nějakou dobu, protože je to náročné, i když je ten finální produkt tak krásnej.

V roce 2023 jsi zkusila nazpívat i single v angličtině When You're Not Around. Je to něco, k čemu by ses v budoucnu chtěla vrátit?

Na tom jsem spolupracovala se svým kamarádem. Chtěli jsme zkusit vytvořit fajn hudbu, písničku, která zní dobře. Já mám ráda češtinu a hodně mě baví práce s jazykem. Je to můj rodný jazyk a dokážu se v něm mnohem lépe vyjádřit. Mám třeba strašně ráda šansony a podobnou hudbu, kde je práce s jazykem, se slovem a člověk jenom tak poslouchá a nechá to v sobě rezonovat.

Už jsme tady zmiňovali to, že album v některých může rezonovat. Co by sis přála, aby si posluchači z tvého alba odnesli? 

Aby skrze album lidi mohli nahlédnout do svých hlubin a hlavně se toho nebáli. Mimo jiné se tohle album skládá z dialogu mezi mnou a Bohem. Jakmile tam zpívám, že “jdu do tvého objetí, kde cítím jemné vanutí”, je to můj vztah s Bohem a určitě jsem vděčná, když můžu lidem ukázat, že člověk může věřit a že mu Bůh může hodně pomoct a prohloubit vědomí o sobě. Že na to nikdo nemusí být sám. Že já jsem na to taky nebyla sama. Bůh mi v tom byl obrovskou oporou. Jsem vděčná, když mi někdo řekne, že je překvapený z toho, že člověk může mít s Bohem tak blízký vztah a řešit s ním všechno. Abych to shrnula – určitě bych ráda, kdyby posluchači nahlédli do svých hlubin skrze písně a básně, a možná pocítili to, že tu je něco ještě vyššího, co přesahuje tyhle hlubiny.